Je smutné, že po více než třiceti letech od sametové revoluce, je stále aktuální už 170 let staré Havlíčkovo varování před komunismem. Sice nám už bezprostředně nehrozí, ale stále jsme se s ním nedokázali vypořádat. Následky obludného režimu, stojícího na represích a strachu neseme dodnes. Kolik zmařených životů a utrpení má na svědomí je všeobecně známo. Přesto se nezanedbatelná část našich spoluobčanů stále nedokázala odpoutat od tohoto prokazatelně historického omylu.
Stále existují, častěji na venkově a v menších městech, komunity sympatizantů s minulým režimem a vůbec se za to nestydí. Neosvícenost těchto vrstev obyvatelstva je přikrmována bohužel stále ještě existující komunistickou stranou, neschopnou opravdové sebereflexe, zato velmi schopnou šířit zcela beztrestně lži o době jejich panování, maskovat a zlehčovat zločinnost jejich systému. Karel Havlíček Borovský, ale i František Palacký důrazně varovali před komunismem ihned po zveřejnění Manifestu komunistické strany v r.1848 a to přitom určitě netušili, jaké zločiny budou komunisté schopni ve jménu své ideologie páchat na svých spoluobčanech i svých spolustranících a dokonce po celém světě.
Dodnes existují režimy na těchto ideích postavené a v mnoha zemích stále hrozí jejich nástup k moci. S těmito zcestnými myšlenkami koketuje například neomarxistická vysokoškolská mládež v USA i leckde v Evropě a stává se to dokonce módou. Komunismus i nacismus jsou zrůdné, zločinné režimy a počty jejich obětí jsou notoricky známé a nezpochybnitelné. Přesto po pádu těchto režimů byl vývoj v následných společnostech rozdílný. Je zcela nepředstavitelné, že by sousední Německo tolerovalo dodnes Hitlerovu NSDAP. Němci se postavili ke svému temnému období čelem a snažili se s ním co nejlépe vypořádat. Je to veliká ostuda, že naše společnost a její dosavadní lídři stále ještě nedozráli k podobné reflexi, jako společnost německá. Svědčí to o tom, jak hluboce je velká část společnosti deformována a stále komunismem prorostlá. Také to ukazuje jak nezdravá je pasivita a nevšímavost té osvícenější části občanstva, která sice uznává zcela přirozeně antikomunismus, ale nehodlá o tom z různých často nepochopitelných důvodů mluvit, natož to prosazovat, a to i na legislativní úrovni. Celý proces není pochopitelně lehký a neobejde se bez přiznání viny a pomýlenosti i uvnitř rodin i sebe samých a to zřejmě u značného množství spoluobčanů.
Odmítání této náročné, ale nevyhnutelné cesty ponechá naší společnost možná navždy nahlodanou pokrytectvím a lží. Je to velké téma a mohl by to být důležitý úkol a výzva pro novou politickou scénu, kterou přinesou podzimní, doufejme zlomové parlamentní volby.
VMR