Dědictví komunismu

Dědictví komunismu

Je smutné, že po více než třiceti letech od sametové revoluce, je stále aktuální už 170 let staré Havlíčkovo varování před komunismem. Sice nám už bezprostředně nehrozí, ale stále jsme se s ním nedokázali vypořádat. Následky obludného režimu, stojícího na represích a strachu neseme dodnes. Kolik zmařených životů a utrpení má na svědomí je všeobecně známo. Přesto se nezanedbatelná část našich spoluobčanů stále nedokázala odpoutat od tohoto prokazatelně historického omylu.

Stále existují, častěji na venkově a v menších městech, komunity sympatizantů s minulým režimem a vůbec se za to nestydí. Neosvícenost těchto vrstev obyvatelstva je přikrmována bohužel stále ještě existující komunistickou stranou, neschopnou opravdové sebereflexe, zato velmi schopnou šířit zcela beztrestně lži o době jejich panování, maskovat a zlehčovat zločinnost jejich systému. Karel Havlíček Borovský, ale i František Palacký důrazně varovali před komunismem ihned po zveřejnění Manifestu komunistické strany v r.1848 a to přitom určitě netušili, jaké zločiny budou komunisté schopni ve jménu své ideologie páchat na svých spoluobčanech i svých spolustranících a dokonce po celém světě.

Dodnes existují režimy na těchto ideích postavené a v mnoha zemích stále hrozí jejich nástup k moci. S těmito zcestnými myšlenkami koketuje například neomarxistická vysokoškolská mládež v USA i leckde v Evropě a stává se to dokonce módou. Komunismus i nacismus jsou zrůdné, zločinné režimy a počty jejich obětí jsou notoricky známé a nezpochybnitelné. Přesto po pádu těchto režimů byl vývoj v následných společnostech rozdílný. Je zcela nepředstavitelné, že by sousední Německo tolerovalo dodnes Hitlerovu NSDAP. Němci se postavili ke svému temnému období čelem a snažili se s ním co nejlépe vypořádat. Je to veliká ostuda, že naše společnost a její dosavadní lídři stále ještě nedozráli k podobné reflexi, jako společnost německá. Svědčí to o tom, jak hluboce je velká část společnosti deformována a stále komunismem prorostlá. Také to ukazuje jak nezdravá je pasivita a nevšímavost té osvícenější části občanstva, která sice uznává zcela přirozeně antikomunismus, ale nehodlá o tom z různých často nepochopitelných důvodů mluvit, natož to prosazovat, a to i na legislativní úrovni. Celý proces není pochopitelně lehký a neobejde se bez přiznání viny a pomýlenosti i uvnitř rodin i sebe samých a to zřejmě u značného množství spoluobčanů.

Odmítání této náročné, ale nevyhnutelné cesty ponechá naší společnost možná navždy nahlodanou pokrytectvím a lží. Je to velké téma a mohl by to být důležitý úkol a výzva pro novou politickou scénu, kterou přinesou podzimní, doufejme zlomové parlamentní volby.

VMR