Karel Havlíček Borovský a jeho varování pro dnešek

Radim Seltenreich

            Píšeme-li o výročích velkých osobností, spočívá snad vždy největší nebezpečí v tom, že upadneme – a to často i v dobré víře – do přemílání vžitého „pomníkového obrazu“ plného navyklých frází a obvyklých klišé. Takové sdělení je nakonec ze samotné své podstaty neživotné, a nezřídka znudí nejen posluchače, ale i samotného pisatele či řečníka. Jenomže jak se tomu na druhé straně úplně vyhnout, když přeci to, čím byl dotyčný velikým, nutně zůstává přes plynoucí čas stejné, a i my jsme tak logicky už tímto faktem nuceni vyzvedávat právě ty skutečnosti, které se zdůrazňovaly již při předchozích oslavencových výročích třeba před 50 či 100 lety.

            Přiznejme si to, úplně se tomu vyhnout nelze, některá fakta jsou neměnná a důležitá, a musí se stále znovu opakovat. Co se však zákonitě mění a v čem vidím pisatelovu naději pro získání pozornosti publika, je umné hraní na jinak ovšem též nezřídka hrůzně otřepanou strunu tradičně nazývanou „Velikán a dnešek“. To je totiž už z podstaty opět obrovitá fráze, přesto však i příležitost – samozřejmě ale jen v případě opravdu zručného uchopení – jak říci, proč se tím dávno mrtvým stále zabývat.

            A tak se tedy s vědomím tohoto dilematu pokusím přistoupit i k stručnému připomenutí dvoustého výročí narození Karla Havlíčka Borovského. Ano, je to otřepané a známé, ale musí to být přesto na úvod řečeno. Byl novinářem a politikem v nesnadných dobách, statečným a zásadovým mužem, který se nejen pro své dílo, ale i osobní život ukončený již ve velmi mladém věku stal nepominutelnou součástí našeho národního příběhu a legendou, na níž se navazovalo jak vědomou politickou prací (viz třeba trvalé přihlášení se Masaryka k jeho odkazu), tak i v rovině do živého kulturního vědomí překlopeného mýtu (zde budiž skvělým příkladem Hutkova píseň „Havlíčku, Havle“).

            No a ke každému dnešku (tedy i k těm, které se již dávno staly „včerejšky“) se pak zase Havlíček vztahuje svou výzvou k střízlivému a věcnému vidění a posouzení situace, kdy mu tento postoj byl vlastní jak v novinářské tak i politické práci, jež se ovšem v jeho konkrétním případě vždy na ten nejužší myslitelný způsob prolínaly. Skutečně, po své brzké „ruské zkušenosti“, jež ho natrvalo a jednou provždy vyléčila z nekritického horování pro zkušeností nerozporované ideály, zde následně máme neústupně přesného analytika situace, který přesně ví, že k uskutečnění ideálů opravdu hodných toho jména je nejprve a ze všeho nejvíce třeba právě jasného (a byť i sebekriticky krutého!) popisu daného stavu společnosti.

            Bez neúplatného stanovení diagnózy prosté všeho „lhaní si do kapsy“ se totiž nikdy nelze pohnout z místa. Lékem pak vždy může být jen vzdělanost doprovázená mravností, říká „disident“ Havlíček, po něm vyzvedává zakladatel státu Masaryk, a posmutněle to alespoň v podvědomí víme i my sami.  A nelze si to do již zcela bdělého vědomí vpravit lépe, než právě zase konkrétními slovy Havlíčkovými.

            „Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a s ní dobrou vládu, tuto pravdu, které nás učí zkušenost dějepisu, musíme vždy především na zřeteli míti. Národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“

            Pravda, slova a výrazivo již dnešní nejsou, ale pojmenování naší současné krize sedí – a opravdu to není nemístná aktualizace – jako ulité. A nebude to ani nemístné moralizování, když dodám, že stále mravně rozvráceni dobou komunismu, kdy vědomá lež byla povýšena na normu života, a navíc dnes i plně obklopeni emotivními nevzdělanci udávajícími žel tón v povrchně zkratkovité diskusi tak nepřiměřeně důležitých „nových médií“, volíme si i nemravné, nevzdělané a neschopné lidi do nejvyšších státních funkcí. Nemáme tak dobrou vládu, a pokud se včas nevzpamatujeme, můžeme si ten „bič absolutie“ na sebe opět i zdařile uplést. Havlíček nás v tomto smyslu před ztrátou svobody, která nikdy není nic na věky daného, varuje zcela jasně. Kdo má uši k slyšení, slyš!!   

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *